K24 z pohledu účastníka Jiřího Kopáčka

Zúčastnil jsem se vytrvalostního maratónu K24, což znamená 24hodin nonstop jízda na kole. Závod povoloval nutné přestávky k jídlu, krátkému odpočinku, avšak jejich čerpání snižovalo pochopitelně šanci k vítězství. Jedná se tedy o poznání vlastních fyzických schopností a sil a jejich poměření s ostatními účastníky závodu. Pojede se okruh dlouhý 28,35 km stále dokola. Vítězí ten, kdo najede nejvíc kilometrů.

Protože jsem se nikdy dříve podobného závodu neúčastnil, přemýšlel jsem o nejvhodnější taktice. V 18 hodin jsem tedy se startovním číslem 8 a s drobnými obavami stanul na startu. Po zahájení jsem však musel zvolit vysoké tempo, neboť soupeři se mi rychle vzdalovali a já, přestože jsem obdržel plánek cesty, si nebyl jistý, zda bych se podle něj dokázal bezchybně řídit. Seznamoval jsem se tedy s tratí: zaměřoval se na nerovnosti vozovky, prudkost zatáček, náročnost ve stoupáních, orientaci v křižovatkách. V druhé části okruhu jsem jel po boku Jiřího Jeniše "z konkurenční stáje" CYK a tak byl i zachycený ustanoveným fotografem závodu. Tedy i na dokumentaci bylo myšleno. Po prvním kole jsem zjistil, že trať je rovinného charakteru, což považuji za důmyslné, neboť tak skutečně dojde ke spravedlivému hodnocení jednotlivých účastníků - trasa nedovolí upřednostnit jiná kritéria než vytrvalostní.

První okruh  jsem měl tedy za sebou a hned pokračoval druhým. Zhoršilo se počasí - foukal vítr, zatáhlo se a po chvíli začalo pršet. Situace zatížila jak nervy tak řidičské schopnosti závodníků a skutečně: objevily se první pády. Nevyhnul se jim ani velký favorit Jiří Jeniš, který si v pádu přivodil tržnou ránu na obličeji. U hlavního stanu jsem na vlhký dres přetáhl dvě mikiny a obrnil se odolností. Na závěru třetího okruhu se začínalo stmívat, blížila se noc a i když déšť ustal, byli jsme všichni podrobeni jiným psychickým těžkostem - jízdě v noci. Když obyvatelé přilehlých domků zhasínali svá světla a televizory a chystali se ke spánku, na nás doléhaly první pochyby a lehká únava. Závod  nabyl dramatičnosti. Každý z účastníků jistě bojoval nejenom s fyzickými silami, ale i s vlastní vůlí.

Čas 1:15

Svítilny závodníků se mění v pouhé bludičky. Měním baterie. Ztratil jsem z dohledu blikačku přede mnou a jedu úplně sám.

Čas 1:45

Krátké občerstvení těla a mysli u stanu. Vítám možnost s někým si promluvit.

Čas 2:30

Čelní srážka s noční můrou. Zrovna do obličeje a velmi nečekaně. Oči jsou plné zbytků jejího těla.

Čas 2:50

Blíží se hranice 200 km a to je jistá vzpruha. Ubývá však povolený doping (hroznový cukr) a také odhodlanost.

Čas 3:10

Dostihl mne jiný účastník závodu. Mám společnost, to je dobré. Střídáme se na čele, což je projev vzájemné solidarity.

Čas 3:55

Uzavírám další okruh a tak se osmička objevuje znovu "v hlášení" v pořadatelském stanu. Občerstvení - chutnala by i voda s octem.

Čas 4:20

Na východě se objevuje záře. Je zima. Zebou ruce. Spoléhám, že slunce dodá posilu. Málem zajedu ježka.

Čas 5:10

Opět u hlavního stanu. Je světlo. Tak si dovolím narovnat si záda na lavičce. Zaplatím ztrátou společníka.

Čas 5:30

Průjezd Otmarovem. Je těžké najít polohu, která by aspoň trochu osvěžila. Pobídku dodá průjezd vozidla s pečivem (nespadlo z něj však nic).

Čas 6:15

Vypil jsem už 4,5 litru tekutin. Ztrácím schopnost jíst (kousat) a soustředit se. Mám poprvé mikrospánek z něhož procitám až po nájezdu na krajnici.

Čas 7:00

U hlavního stanu mne zdraví J.Jeniš: "Tak co Jiří, dobrý?". Kývám že jo, myslím že ne. Jedeme kousek spolu.

Čas 8:45

Za keřem zanechávám metabolity. Jsem teda lehčí. Předjíždí mne dva závodníci. Slyším jak se vzájemně pobízejí.

Čas 10:00

Lituji, že jsem se na takový závod dal. Ještě doufám, že to přejde.

Čas 10:30

Na stanovišti mi Pavel Blažek nabízí polévku. Jsem za ni tak vděčný, že dlouho nepromluvím ani slovo.

 "Jaká je?", ptám se.

"Dobrá!". Už to teda vím.

Čas 11:50

Kdesi mezi poli... V podvědomí si zpívám písničku Elvise Presleyho. Jinak nedokážu nic.

Čas 12:30

Nevím, jak se udržet na kole.

Čas 13:20

U hlavního stanu se učím chodit jako malé dítě. Vzápětí hlásím odjezd.

Čas 14:40

Probíhá změna na automatického pilota. Nevnímám řazení a šlapání. Vnímám, že pořád jedu.

Čas 15:50

Nevnímám čas. Mohu o tom psát, protože mi to řekli. Jsem u hlavního stanu a začínám další kolo. Asi poslední.

Čas 16:10

Hučení pneumatik, zvuk řetězu. Jsem vůbec člověk nebo součást bicyklu?

Čas 16:50

Dokázal jsem změnit pohyb - nadzdvihnout se na železničním přejezdu. Óóóó... hrozná bolest.

Čas 17:10

Jsem u hlavního stanu. Nemluvím. Necítím tělo. Nejím. Neslyším. Nevnímám. Tak dobře mi ještě nebylo. Končím.

Najel jsem 426 km. Skončil jsem pátý. S výběrem trasy a s organizací závodu jsem byl velmi spokojený. Chci poděkovat všem, co se podíleli na mém úspěchu.

Mě osobně by asi víc vyhovovalo zahájení závodu ráno. To je ale subjektivní. Zkuste to i vy a hodnoťte.