Něco ke K24:

Budu upřímná: Na k 24 jsem se přihlásila kvůli lidem. Znám Jirky Jeniše a trošku jsem znala i jeho kamarády a připadalo mě, že jsou v tom Újezdě dobrá parta. Nespletla jsem se. A já jsem chtěla zažít ne závod, ani soupeření kdo z koho, ale tu nádhernou spoluúčast na utrpení a pocit sounáležitosti, který nás spojoval v krizi. A to mě nezklamalo a byla jsem tím nadšená.

Sama osobně jsem měla krizi hned večer asi při druhém kolečku. Když začalo pršet. A přede mnou vidina nekonečně dlouhých hodin, kdy tady budu jezdit pořád dokola jako blázen. Potom, když už byla tma, jsem dvakrát zajela někam, kam jsem neměla  a navíc v těch promočených botách bylo tak zima… Radši jsem šla spát, nebo se spíš pokusit o spánek. Ten samozřejmě nepřišel.

Ale druhý den už to bylo všechno bezva. Sice mě deprimovalo, když mě René Šindelář každé kolečko předjížděl, Jirku a jemu podobné jsem taky zahlídla jak jenom kolem mě prosvištěli. Parchanti!

Jak už pořadatelé předem upozorňovali, nešlo tam o závod, jako takový, spíš bych řekla, o závod nad sebou samým. Možná jsou to silná slova o nic přece nešlo…

Nešlo. Tentokrát skutečně o nic nešlo. Ale pro příště je dobré vědět, že člověk se nesmí vzdát při prvním neúspěchu a volit ty nejuhlazenější cestičky a zkratky. Jak už někdo přede mnou řekl: „ Dokážeme 4x víc, než si myslíme a 12x víc, než si myslí naše maminka“.

Tak to by bylo asi tak vše. Jenom ještě poděkování všem pořadatelům, kteří nás ve dne v noci podporovali a bez nichž by to zkrátka  nešlo.

Ve Velešovicích

9.srpna 2001

Lenka Stará