K24 z mého pohledu

                 někdy na sklonku druhého tisíciletí ke mně přišel Jirka a řekl mi, že má takový sen. Uspořádat cyklomaraton o délce 24 hodin tady v Újezdě. Já jsem ten nápad schválil - to jsem ještě nevěděl, že po mně bude chtít, abych byl hlavním organizátorem. Nicméně nápad to nebyl špatný a já pomalu začal přemýšlet. jak by to mohlo na oratoři vypadat, a kde by co bylo. Samozřejmě taky nastala otázka, co nabídnout na občerstvení. Pití a chleby. Není to málo? Zazněla odpověď od taťky. Nakonec tedy z toho vzniklo to, co jste možná viděli a požívali při závodě.

                Během jara jsem spotřeboval několik archů papíru a kreslil jsem zázemí v oratoři, před oratoří a na ulici. Nakonec jsme se rozhodli, že postavíme vůdcovský stan z tábora jako evidenční stan přímo na parkovišti. Někde poblíž stojany na kola a stánek s občerstvením (ten měl původně vypadat jako typickej pouťověj stánek s perníkovýma srdíčkama. Ale na to nebyl materiál), taky jsem si tam chtěl postavit stan na spaní, kdyby se něco stalo, tak abych byl blízko. Ale ještěže to tak nedopadlo (spát v té zimě - sebevražda).

                Pomalu se blížilo ono osudné datum a seznam přihlášených se plnil jmény, a to i z "cizích" krajů. To bylo pro mě velmi důležitý, abych mohl nechat nakoupit potraviny pro určitý počet lidí. První věcí bylo kupování potravin do "balíčků" - nějaký sladkosti a ovoce. Pak maso na polívku, klobásky a před závodem pečivo a Míša vyrobila několik pomazánek.

                Ve čtvrtek jsme museli zabrat místa na parkovišti, přenést výpočetní techniku na faru. Nachystat aparaturu a trochu uklidit v oratoři. Večer jsem ještě s Františkem jel namalovat vápnem šipky na silnic, aby naši cyklisti nezabloudili a vylepit plakátky upozorňující okolí na cyklistický závod v jejich obci. Stala se nemilá věc (kromě toho, že se nás ptali policajti, co to děláme) začalo pršet a asi nám déšť smyl šipky vyrobené ke konci trasy. Taky mně pak závodníci nadávali na špatné značení cesty.

                V pátek to už bylo horší - to už všechno bylo na ostro. Ještě jsem byl ráno ve škole a pak už rychle na oratoř. Začít balit balíčky. Mazat chleby, postavit stan a přístřešek, zapojit počítač a aparaturu. Nachystat archy na zapisování, z(a)jistit si, zda mi přijdou dobré duše na výpomoc (kuchyně+evidence), atd. . . Bylo toho skutečně moc, ale to už se začali sjíždět (rozuměj: přijíždět) první závodníci. Teď už pracovaly naplno i naše děvčata u evidence a rychle se blížil začátek závodu. Já už jsem jen zaregistroval, jak jsem něco říkal do mikrofonu a pak tři, dva, jedna, start. . . Šťastnou cestu! Po tom, co jsem zjistil, že naše zapisovatelky zvládnou náročný úkol bdít a zaznamenávat časy,  a po ošetření Jirky, jsem šel spát (ještě jsem vysvětlil Terezii jak se vaří polívka).

                Ráno, když jsem vstával, jsem shledal, že polívka je už skoro uvařená. Tak jsem ji pomohl dochutit. No nic moc, ale na to, že to byla první polívka vařená bez cizí pomoci, myslím, že byla super. Pak jsem byl zkontrolovat naše šikovná děvčata. Šlo jim to dobře. Ještě jsem přepsal včerejší čísla na tabuli ukazující aktuální výsledky závodníků (už jsem psal v kolonce kol jedenáctku) a šel opět do kuchyně vydávat první polévky.

                A den pomalu plynul, závodníci jezdili jako o závod, někteří lidi se přišli podívat a jiní zase fandili.

                Když se blížil večer, začal jsem opět být v časové tísni. Musel jsem zpracovávat veškeré údaje, vyhodnocovat a sumírovat výsledky. Někteří závodníci se vydávali na cestu těsně před koncem závodu a tak jsem musel čekat až do poslední vteřiny. O půl sedmé bylo vše připraveno a mohlo začít první vyhlašování výsledků závodu K24 v dějinách lidstva.

                Drobné odměny rozdány, závodníci oceněni, organizátoři znaveni, údy zničeny a kola sježděny. Tak to je závěrečný obraz slavného závodu K24. Doufám, že příště bude tento obraz podobný (jen možná trochu více závodníků).