Zážitky a dojmy z K24

Příprava

Když jsem se dozvěděl o tom, že vůbec nějaký takový závod bude, tak jsem si říkal, že bych se ho mohl zúčastnit. Pak jsem o tom samozřejmě i přemýšlel a řekl jsem si, že to opravdu vyzkouším, ale že se na něj nebudu nijak připravovat. Nakonec jsem jisté přípravy učinil. Když jsem se dozvěděl, jaká je trasa navštívil jsem okruh a vyzkoušel si jej. Projel jsem si ho skoro celý a zjistil jsem, že není vůbec kopcovitý, což bylo vynikající. Po té co jsem zjistil kde se bude jezdit, dal jsem si za cíl, že ujedu nejméně 400 km. Dost lidí mi nevěřilo. A došlo i k tomu, že jsem se s několika spolužáky vsadil. Oni tvrdili, že to nezvládnu, já samozřejmě tvrdil, že se mi to podaří. Také jsem si asi měsíc před závodem vyzkoušel jaké to je ujet více kilometrů za den. Ujel jsem asi dvě stě kilometrů s větší přestávkou po sto kilometrech a zjistil jsem, že mi to vůbec nevadilo. A tak už jsem byl pevně rozhodnutý, že se závodu zúčastním. Týden před závodem jsem nakoupil různé výrobky skýtající hodně energie a další vymoženosti, které zmenšují únavu. Večer před závodem jsem si ještě zkontroloval technický stav kola a to bylo to poslední, co jsem pro přípravu udělal.

Cesta

Už dlouho před dnem závodu jsem si začal zjišťovat, jak se dostanu do Újezdu. Na cestu tam jsem si našel dobré spojení vlakem. Ale cesta zpátky byla komplikovanější. Jediná možnost jak se dostat s kolem zpátky do Brna aniž bych na něm musel jet byla ta, že ukončím závod asi o půl hodiny dřív a pojedu posledním vlakem z Újezdu do Brna. Ale tuto možnost jsem nakonec zamítl, protože bych se nemohl zúčastnit závěrečného vyhlašování a dalších radovánek na konci závodu. A tak jsem se rozhodl, že dojedu na kole do Slatiny nebo do Tuřan a odtud už se dopravím domů pomocí MHD. Ještě v den začátku závodu jsem se domluvil se spolužačkou Veronikou, že se na závod přijede podívat a po jeho konci že se mnou pojede do Slatiny, protože tam bydlí. A tak jsem si spokojeně řekl, že cesty nazpátek se nemusím bát. Po pátečním vyučování jsem dojel domů a začal si připravovat věci, které bych mohl potřebovat. Všechno jsem si sbalil do krosny. Pak jsem se vydal na cestu. Nejdříve jsem pomocí trolejbusu a tramvaje dojel na hlavní nádraží a pak vlakem až do Újezdu.

Závod

Přišel jsem k faře a hned jsem vyfasofal číslo a další potřebné věci, které všichni dostali před startem ve hlavním stanu. Pak jsem šel na faru a našel si místo, kde jsem si vyskládal vše potřebné. Převlékl jsem se do cyklistického oblečení a začal se rozcvičovat. Pak jsem ještě zkontroloval technický stav kola. Moje taktika při závodu byla taková, že pojedu vždy jedno kolo a po něm si vždy zajdu na záchod, najím se, napiji se a udělám další věci, které jsou k životu nezbytné. Pak se pomalu začala blížit hodina startu. Postavil jsem se na startovně nejvýhodnější místo a čekal na startovní výstřel. Pak jsem vyjel. Hned se kolem mě prořítilo pár šílených jezdců. Chvíli jsem se jich snažil držet, ale jejich tempo bylo nesnesitelné a tak jsem stanovil svoje se kterým jsem si byl jist, že svůj cíl zvládnu. První kolo jsem projel trochu ze strachem, jestli jsem někde nesjel z trati, ale ke konci, kdy se mi podařilo dojet další dva závodníky jsem si byl jist, že jsem na správné cestě a tak už jsem se jen soustředil na svůj výkon. Dodržel jsem svoji taktiku a hned po prvním kole jsem zastavil, abych učinil zadost základním tělesným potřebám. Pak jsem zase vyjel na trasu. Po prvním kole jsem si říkal, že se přioblíknu, ale když jsem by na faře, tak jsem na to zapomněl. A to byla veliká chyba, kterou jsem udělal. Asi v polovině druhého kola mě potkal déšť, který byl ke všem závodníkům nemilosrdný. Když jsem dojel na faru, tak jsem byl nejen promoklý skrz na skrz, ale taky pořádně promrzlý. Hned jsem se pořádně oblékl a znovu se vydal na trasu. Dále jsem kroužil na 28-kilometrovém okruhu. Pak se pomalu začala snášet noc na kraje, kde jsme závodili. Znovu jsem se přioblíkl a nasadil světlo. Dokud nebylo potřeba, tak jsem nesvítil, po čase ale začala být rouška tmy tmavá jako klerika faráře a tak jsem zapnul svoje světlo. Zjistil jsem, že jeho svit je poměrně slabý i přesto, že jsem v něm nové baterky. Pak jsem si ale na tento nedostatek zvykl. Během noci se ke mně přidal ještě jeden závodník, Jirka Kopáček, a tak jsme jezdili spolu. Rychlostně jsme na tom byli stejně a tak jsme se výborně doplňovali. Během noci, kolem třetí nebo čtvrté hodiny jsem si udělal vetší pauzu. Potřeboval jsem ji, ale pak jsme s Jirkou zase vyjeli na trať. K ránu začalo svítat. Jirka se někde opozdil, nebo mě předjel, ale vím, že po východu slunce jsem jezdil sám. A v tu hodinu na mě přišla ta největší krize. Začal jsem usínat. Prostě jsem jel a najednou jsem zjistil, že jedu uprostřed silnice, nebo naopak těsně vedle příkopu. Naštěstí po ránu nebyl ještě vůbec žádný provoz a tak se nic nestalo. Ale jakmile jsem dojel na faru, byl jsem rozhodnut, že si musím jít aspoň na chvíli lehnout i přesto, že jsem sebou neměl nic na spaní, protože jsem se spánkem původně nepočítal. Myslel jsem, že si lehnu na židle. Přišel jsem do místnosti, kde jsem měl věci. Několik lidí tam už (nebo spíš ještě) spalo a tak jsem se snažil co nejtišeji si poskládat židle k sobě. Ale dělal jsem takový rámus, že jsem toho nechal a šel do kuchyně. Tam jsem se rozhodl jinak. Uvařil jsem si kafe a byl jsem rozhodnut k tomu, že pojedu dál i přes ty nepříjemnosti a únavu. Kafe jsem vypil, namíchal jsem si jiný druh iontového nápoje ve kterém byl kofein a vydal se opět na cestu. Během zbytku závodu jsem jezdil nejčastěji s Jirkou. Jedno kolo jsem jel taky s cyklistou, kterého jsem obzvláště obdivoval. Byl to Renné Šindelář. On sám byl na paralimpiádě v Atlantě. Jeho tempo bylo doslova strojové. Jel jsem sním jedno celé kolo, ale déle bych mu nestačil. Také se za mnou přijel podívat jeden spolužák a tak mě taky jedno celé kolo doprovázel. Pak jsem se zase potkal na trati s Jirkou a tak jsme společně zdolávali poslední kilometry, které nás čekaly. Když jsme dojížděli patnácté kolo bylo něco před pátou hodinou. Kolem páté jsem čekal, že přijede Veronika, ale už dřív mi posílala SMS, že jí to rodiče nechtějí dovolit kvůli počasí. A tak, když nás zastavili závory u přejezdu, podíval jsem se znovu na mobil, abych věděl, jak se situace vyvíjela dál. Také jsem se dozvěděl, že se vše úplně mění. Veronika mi psala, že nepřijede, protože to opravdu vypadalo na déšť. Před tím, než jsem si SMS přečetl jsem byl rozhodnut, že na Veroniku počkám u hlavního stanu a pak spolu vjedeme do dalšího kola a pomalu jej projedeme. Teď ovšem jsem se rozhodl, že poslední kolo absolvuji sám. Veronika nepřijela a Jirka už byl pevně rozhodnut, že po patnáctém kole skončí. I přes sílící vítr jsem vjel do šestnáctého kola. Nedělal jsem ani chvíli přestávku. Prostě jsem jen projel okolo stanu a hnal se dál. Teď jsem věděl, že se chci přehoupnout přes hranici 450 kilometrů. A to se mi taky podařilo. Do cíle jsem dojížděl asi dvě minuty před šestou, ale přesto jsem nezastavil a jel jsem dál. Jakmile jsem ale na svém tachometru uviděl, že je šest hodin, otočil jsem se jel nazpět.

Vyhlášení

Hned jak jsem se vrátil na faru, tak jsem se šel převléci a sbalit si věci. Vše jsem si připravil na okamžitý odjezd. Při posledním kole jsem totiž zjistil, že z Rajhradic (jedna vesnice na trase) odjíždí dvě minuty před půl osmou autobus MHD, který jede do centra Brna. Jakmile jsem toto zjistil rozhodl jsem se, že dojedu po vyhlášení tam a tak se dostanu poměrně brzy domů. Veškeré věci jsem měl sbaleny a připraveny v krosně na faře. Vyhlašovaly se všechny výsledky a to tím způsobem, že se vždy přečetlo jméno a kolik kdo ujel kilometrů. Skončil jsem na celkovém čtvrtém místě a tak jsem dostal čokoládu. Ale jak už bylo všude psáno, o umístění nešlo. Hned jak skončilo vyhlašování a děkování pořadatelům zašel jsem si pro krosnu a vyrazil jsem na cestu. Když jsem odjížděl z fary bylo asi sedm hodin. A tak jsem si myslel, že to nebude žádný problém stihnout autobus, kterým jsem chtěl jet. Ale zklamal jsem se ve svých odhadech. Jel jsem vlastně trasu v opačném směru. Když se tento úsek po kterém jsem právě ujížděl jel v tom směru, v jakém se jezdil celý závod, tak byl spíše z kopce a v těchto místech foukalo spíše do zad. Ale já jsem jel ve směru opačném a to byl hlavní kámen úrazu. Už kolem čtvrt na osm jsem si začal všímat, že stihnout autobus nebude tak lehké jak jsem předpokládal a tak jsem přidal na tempu. Postupně jsem rychlost ještě zvyšoval a při tom jsem nadával, protože šance, že stihnu autobus se každou minutou menšila a menšila. Nakonec jsem vyvinul takovou rychlost, že jsem se až sám sobě divil, kde se mě bere ještě síla na to abych šlapal tak rychle. Ale ani vydání z posledních sil mi nepomohlo. Když jsem sjížděl kopec k Rajhradicím, viděl jsem, jak autobus právě zajíždí za protější kopec. Tím byl můj osud zpečetěn. Dojel jsem na zastávku a mé nadávání nebralo konce. Nakonec jsem se rozhodl, že musím nějak přežít dvě hodiny, které zbývaly do odjezdu dalšího autobusu. O tom, že bych přejel někam jinam jsem ani neuvažoval, protože síly mě úplně opustili. Tak jsem dopil poslední zbytky pití, které jsem měl ve flašce a začal jsem se dívat po nějakém domě, kam bych zašel požádat o vodu. O jídlo nouze nebyla, protože jsem si ho nakoupil dost a ještě k tomu bylo nějaké jídlo ve hlavním stanu. Dříve než jsem si šel pro vodu jsem se ještě podíval na mobil a zjistil jsem, že mi někdo napsal SMSku. Zjistil jsem, že to je nedočkavá sestra, která byla u babičky na narozeninách. Tak jsem ji napsal, kolik jsem ujel kilometrů a další bezprostřední zážitky. Pak jsem ještě napsal spolužačce, se kterou jsem se vsadil o čokoládu, že ujedu 400 kilometrů aby věděla, že prohrála. Pak jsem se ještě rozhodl zavolat mamce, abych jí řekl, že přijedu tak pozdě, aby o mě neměla strach. Pak jsem si všiml, že mám jeden zmeškaný hovor. Byla to Veronika, spolužačka, která se měla přijet podívat na závod. A tak jsem se rozhodl, že času mám dost a tak že jí zavolám. Brzy jsem se jí dovolal a tak jsme si spolu chvíli povídali. Já vykládal zážitky za závodu, ona mi vysvětlovala, proč nemohla přijet a tak jsme se samozřejmě dostali i k tomu, že právě stojím na zastávce v Rajhradicích a čekám na autobus, který má jet za dvě hodiny. Jakmile jsem to Veronice řekl, tak jsem matně v telefonu uslyšel jak Veronika volá na svoji maminku, jestli by pro mě nemohly dojet. Hned jsem Veroniku přesvědčoval, že na ten autobus počkám, že mi to vůbec nevadí. Ale Veronika se nedala přemluvit. A tak se stalo, že jsem za půl hodiny už seděl v autě, kolo bylo připevněné na střeše a já mířil směrem domů. Maminka Veroniky mě zavezla skoro až k domu a tak jsem čokoládu, kterou jsem vyhrál dal Veronice jako díl svých díků. Tím pro mě skončil tento závod, který mi ukázal, že sil mám ještě dost, že mám na větší výkon a taky, že se vždy najde pomocná ruka s úsměvem, která je ochotna přispěchat na pomoc v jakékoli situaci.

Pepa Dalík