VZPOMÍNKA NA K24

Zpočátku jsem byla docela skeptická. Bude to dobrá akce? Bude dost závodníků? Jejda, proč chcou vařit na snídani polévku? Atd.

Ovšem při pohledu na závodníky nastoupené na startu bylo překonáno mé očekávání. Pro mě, nezasvěcenou osobu, to vypadalo velmi profesionálně, možná taky proto, že to byl snad první „opravdový“ zápas v mém životě, do kterého jsem taky patřila.

S kamarádkama jsme se měly starat o zázemí závodníků, hlídat stopky, zapisovat průběžné pořadí, zajistit jídlo a tak. Tahle práce mě bavila, takže jsem své angažmá trochu protáhla, a přestože nic nenaspala, únavu jsem necítila. Jo, v noci to bylo jiný než ve dne, závodníků jezdilo míň , časy byly taky delší, takže zezačátku jsme docela zneklidněly, co se stalo, že tak dlouho nejedou.

To se nám úplně po startu stala taková veselá historka. Neměly jsme ponětí, jak dlouho může nejrychlejším trvat jedno kolo, proto jsme prvních patnáct minut byly v hotovosti – stopky v ruce, tužka, blok, oči vyvalený -  kdybychom je měly na anténkách jak šneci – určitě bychom je vysunuly až za zatáčku. Jenže sportovci nikde, jen nějakej poblázněnej fotograf chtěl vyrobit cedulku na kolo s číslem 007 a jeden vesnickej bórec Lůďa nám dělal společnost se svým fechtlem. Zábava „chichi chacha“, najednou frnk, zpoza rohu se vyřítili dva cyklisti – ohnivá čára a – byli fuč. Co tedˇ? To je konec. Stihly jsme jen mrknout na stopky, no jo, ale komu ten čas připsat? Přemýšlely jsme, dedukovaly, kdo to mohl být. Až nás napadl spásný nápad. Pošleme za nimi Lůďu na motorce. Samozřejmě souhlasil a už si to prcá na Žatčany. Všechno to nakonec dobře dopadlo, A těmi ohnivými čarami? To byl René Šindelář a pan Kříž.