Všechno to začalo v pátek už v 7:00,kdy jsem svěřila své kolo do rukou českých drah, aby bezpečně dorazilo do Újezdu. Já si zabrala pohodlné kupíčko a snažila se usnout - pořádně se dospat a koncentroat se na K24. Cesta do Brna trvala asi 2,5 hodiny a pak jsem asi po 1,25 hodině pokračovala dále na Ujezd. Hned jak přijel vlak, čekala jsem, že mi mé kolo budou přendavat do tohoto vlaku. Bohužel se tomu tak dlouho nedělo a já začínala být nervózní...pak mi bylo řečeno, že vlak nemá přepravku a moje "kolečko" bude přepraveno až kolem 17:00. Zpočátku to byl pro mě šok, ale dopadlo to dobře. Jeden "nádražník" mi proradil vyzvednout kolo z úschovny a vzít si ho do meziprostoru vlaku jako spoluzavazadlo...a tak jsem dorazila po 11:30 na místo.Docela se mi ulevilo. (i když eventuelně by se ten kousek z Brna dal dojet "posvejch") Hned jsem nasedla na kolo a jela obhlédnout situaci a poohlédnout se po městečku. Vědela jsem, že do startu zbývá ještě několik hodin, tak jsem si naplánovala,ze zajdu na něco dobrého(posilnit se a hlavně vyhovět mému nenasytnému žalůdku). Po obědě jsem se vrátila k hlavnímu stanu a k mému překvapení jsem byla již očekavaná. Byl tam Juris, mile mě přivítal a naladil na tu pravou "atmosféru", která pak provázela celou K24 i její zakončení. (a nakonec ještě spousty dní potom) Průběžně přijížděli další "nadšenci". S některými z nich jsem byla seznámena. (to opravdu potěšilo, protože od tohoto okamžiku jsem neměla pocit, že jsem přijela sama). Odložila jsem věci v oratoři a na dvě noci se zabydlela. Nebyla jsem sama, kdo se tam v tu dobu zdržoval, a tak jsem poznala prima holky, které se K24 zúčastnily.

Ve 14:00 začala mše svatá, na které jsme všichni dostali požehnání a povzbuzení na cestu. Ta byla pro mě taky velkým zážitkem, protože jsem si znovu uvědomila, jak je krásné, že všichni máme stejný cíl. Pak došlo na registraci, na přidělení startovních čísel, dostali jsme krásná trička a čekali na 16:00 až to všechno vypukne....
A pak to přišlo. Všichni jsme se před 16:00 připravili na start. V tu chvíli se mi hlavou honilo všechno možné: Zvládnu to vůbec?Mám na to? Cokdyž mi všichni ujedou a já budu jezdit pořád sama?To pak nebude motivace.Je možné vydržet tak dlouho v sedle?Co mě to vůbec napadlo. Jsem normální.....????
Na 100% jsem ale byla rozhodnuta, že se rozhodně o spánek nepřipravím (aspoň cvilku), a že po každém ujetém kole bude následovat patřičná přestávka. (na jídlo, na pití a hlavně na odpočinek...)
A pak to odstartovali. Z počátku jsem se snažila držet mezi ostatními, ale pak se vzdálenost zvětšovala a zvětšovala a "štrůdl" kol se rozšiřoval a rozšiřoval...Bylo to před Blučinou. Jela jsem pro radost a né pro závod a tak mi to zpčátku nevadilo. Až do té doby, než jsem tou Blučinou projížděla a měla odbočit...Několik desítek metrů předemnou "někdo" jel a já se nechala inspirovat jeho směrem, který ovšem nebyl ten správný a já dojela až do Židlochovic. Bylo mi divný, proč se takovou dobu neoběvuje K24 na silnici a nejsou vyznačené hrbolky...Tak jsem vytáhla mapku a projistotu se ještě optala "domorodců", a s úsměvem jsem se vracela zpět. /naštěstí jsem si nezajela moc daleko/ Netrvalo dlouho a já se opět ocitla na té správné trase. Samozdřejmě, chybama se člověk učí, a tak už jsem si dávala větší pozor, abych nekoukala po "vejrech", ale po silnici a o šipkách...asi po dost dlouhé době za ostatními jsem dorazila k hlavnímu stanu a mohla říct, že 1. kolečko bylo zdoláno.
Následoval patřičný odpočinek a dodání tekutin...pak jsem se vydala na druhý okruh.To se mi jelo už mnohem lépe. Asi i proto, že slunko už tolik nepálilo a nic zvláštního se nepřihodilo.V pátek jsem ujela ještě jedno kolečko, ale už né sama. Za to vděčím Zdeňkovi a Jirkovi, kteří svojí rychlou jízdu přizpůsobili mojí,zdaleka pomalejší, provázeli mě po většinu mého závodu, a po celou dobu mi dávali motivaci šlapat a šlapat...Myslím, že jsme i dobře "pokecali" Na další kolečko jsem si v pátek už netroufla, protože se začal zvedat vítr, blýskat se a nakonec začalo strašně lejt. Docela mě to mrzelo, protože mě osobně se zvečera šlape líp a mám víc energie...Naplánovala jsem si, že půjdu dřív spát a o to dřív i vstanu(ale to byly jen plány). Když jsem stála u hlavního stanu a pozorovala počasí, co se bude nebo nebude dít,objevil se Bohdan a dali jsme se do řeči, a pak zašli za jeho přáteli na pivko a protáhlo se to téměř do 12:00. Chvíli jsme ještě "kecali" a bylo z toho skoro 01:30.A pak jsem šla spát.V tom nejlepším mém spánku se rozsvítilo a nastal šrumec. V tu chvíli by mě ani na okamžik nenapadlo, že měl někdo nehodu. To jsem se dozvěděla až ráno od kluků, kteří jeli s ním.Bylo mi ho moc líto.........

Moje sobota začala, nevím už přesně kolik bylo, ale tuším něco po 5:00. Nasnídala se, dodala energii a chtěla vyrazit na další kolečko. Bohužel to ale nešlo.Moje zadní kolo bylo ušlé. To nééééé.... V hlavě mi rychle problesklo:Zbývají jen dvě možnosti. Buď, anebo... No, pustila jsem se do toho, ale vůbec se mi nechtělo. Nešlo o to, slepit kolo.Ale strach jsem měla ze "zápasu" s provizorně upnutou přehazovačkou, která držela jen za středové šrouby kola. A jelikož jsem podobný problém řešila už před odjezdem, vědela jsem, co mě čeká....tak jsem zjistila, že kolo není píchlé, ale pouze se ve staré záplatě udělala vzduchová bublinka a našla si cestičku ven...Pak došlo na lepení.Chvíli jsem se roznýšlela jestli starou záplatu odtrhnout nebo nechat...nechala jsem, a to byla chyba, kterou jsem si v zápětí po zalepení uvědomila,strašně mě to štvalo, ale už se mi to nechtělo předělávat...Věděla jsem, že je otázka času, kdy si bublinka najde cestu novou...za několik desítek minut bylo kolo zase v "cajku".

Po ránu se mi jelo celkem dobře, jen jsem pořád sledovala, jestli je moje kolo dostatečně napumpované - a to mě znervózňovalo.
Když jsem jezdila dopoledne celkem nic zvláštního se nedělo. Bylo chladno a tak se mi jelo dobře. V poledne jsme si dali pořádnou pauzu na oběd (a taky se nám nechtělo jet v tom největším vedru).Myslím, že jsem v tu chvíli měla 5 nebo 6 koleček. Když jsem pak jela 7, myslela jsem, že je poslední.Ale nebylo. Do konce zbývalo ještě asi 1:30, tak jsme se domluvili, že dáme ještě jedno. Pravda, z počátku se mi chtělo...ale asi jsem předcenila svoje síly a horko a velikánská únava, která se dostavila, dělaly své. Po několika kilometrech jsem byla úplně hotová. a hlavně jsem byla líná šlapat.Chtělo se mi slézt z kola a jít alespoň kousek pěšky.(i kdybych dorazila po až 16:00.)... Musím říct, že díky klukům, kteří jeli se mnou se mi to podařilo.A právě tady jsem si uvědomila, jak je skvělé, že nejedu sama.Že se mnou jede někoho,kdo mi dává tu obrovskou motivaci a povzbuzuje mě šlapat a šlapat...Tak jsem si říkala, že nesmím být taková bábovka a něco dokázat.Sebrat zbytek sil a jet.Vždyť to kolo  bylo už poslední...Podařilo se mi v 16:00 dorazit do cíle, a tak zakončit své 8. kolečko.
Do zakončení závodu zbývala ještě "hoďka" a tak jsme konečně vyrazili na pivko, po kterým jsem v posledních dvou kolech už dost "slintala".
(Po tý vodě, který jsem já osobně vypila víc než dost, přišlo vhod.) V 17:00 vyhlásili výsledky. pro mě to ale ještě nekončilo. Došlo na malé posezení, kde jsem měla možnost poznat blíž dálší lidi a perfektně s nima pokecat. DÍKY VÁM VŠEM. Po ukončení "debaty" jsem strávila ještě jednu noc v oratoři a ráno po 10:00 jsem vyrazila na cestu dom.

Zážitků během K24 bylo strašně moc. Snašila jsem se tak trochu popsat průběh toho mého závodu. Ale takovou tu opravdovou vnitřní pohodičku, nadšení a spokojenost, to slovy vyjádřit nejde. Bylo to fakt super. A teď už jen vzpomínám a vzpomínám. A asi ještě dlouho budu. Doufám, že mi to příští rok vyjde a zúčastním se zas a vy všichni taky.
Touto cestou vás všechny "kádvacetčtveráky" zdravím.

                                             Pavla Kopaknová

P.S. Mějte se všichni moc krásně a někdy naviděnou.
Vám, kteří jste to vymysleli, zorganizovali a hlavně uveřejnili v časopise AD patří mé veliké DÍKY. Nebýt vás, nic z toho bych neprožila.