K24 z mého pohledu, Zdislavy Blažkové                      21. –22. 6. 2002

                 Tak, opět tu máme K24, už se na ni těším. Taky jsem se celý rok pečlivě připravovala. Chci udělat svůj osobní rekord, tedy alespoň pět kol. V loňském roce jsem zdolala čtyři (asi 113 kilometrů).

            Vyfasovala jsem triko, nezbytný plánek trasy, stravenky, doplnila láhev s vodou...

            A to už stojím na startovní čáře (tedy až někde v poslední řadě) odhodlaná vyzkoušet si, co to je sáhnout si na dno svých sil. Je pátek čtyři hodiny odpoledne. Vyjíždím...celý peloton asi padesáti lidí se kosmickou rychlostí ode mne vzdaluje. Ale ať, jsem sama na silnici a je mi krásně. Sluníčko svítí a já spokojeně šlapu do cíle. První kolo mám za sebou. Vyrážím na druhé s tím, že bych mohla dnes udělat tři, nebo čtyři. Ale ouha, dokončila jsem druhé kolo a odmítám se vydávat dál. Bolí mě hlava ze slunka a vidím, že se kupí mračna a snad by mě po cestě mohla chytit bouřka. Tak to tedy ne, bouřky se stašně bojím. Končím! Uvidíme se zítra.

            Je sobota, budím se ještě za tmy, ale za chvíli budou čtyři hodiny. Mám vstát? Mám se vydat na další kola? Ale vždyť je času dost. Dvě kola mám za sebou... „Nebuď líná, vyskoč, obleč se a pokračuj, jsou tací, kteří nespí vůbec!“ Ale no tak jo, poslouchám svůj vnitřní hlas a vyrážím z domova. Opět stojím na startovní čáře. Jsou čtyři třicet. Projíždím krajinou a je mi zima. Po večerní bouřce se ochladilo a vytvořila se pěkná mlha. Ale na rozdíl od včerejšího vedra je to docela příjemná změna.

            Moc dobře se mi jezdí, ke svému velkému překvapení zvládám do půl desáté čtvrté kolo, takže celkem jich mám už šest. To by mi mohlo stačit, vždyť jsem měla v plánu pět kol. Nadmíru spokojená přijíždím do cíle a oznamuji konec účasti na K24. „Cože?“ diví se Pavel. „Teď toho chceš nechat, když máš šanci získat medaili? Vždyť jseš zatím třetí!“ (samozřejmě v kategorii žen) Vážně? Že bych teda pokračovala? Síla mi zatím nějaká ještě zůstala. No já si to ještě rozmyslím. Zatím odcházím na oratoř se občerstvit. Ale nemám vůbec žádný klid. Já že bych mohla mít medaili? Ani nevím, kde se najednou ta touha mít vlastní medaili ve mně vzala. Odjíždím z oratoře na sedmé kolo.

Teď už sluníčko znovu pere a připéká, je mi horko, mám žízeň. V té euforii jsem zapomněla dolít láhev s vodou. Né, tak tohle mi za to nestojí. Zastavím u nějaké hospody a dám si pivo. Jé, jak lákavá a svůdná je to myšlenka. Ale ke svému zděšení zjišťuji, že nemám ani korunu. A tak vyprahlá a unavená pokračuji ke svému cíli. Je poledne. „Už jsem tady!“ volám ještě v zatáčce. Jak to vypadá? Na kterém místě teoreticky jsem? Maruška P. a Zdiska mi oznamují, že teď sice na třetím, ale jestli nepojedu další kolo, bude to zlé. „Ale já už nemůžu,“ bráním se. „Musíš, jeď, ať jim to ukážeš!“

Takto nějak povzbuzena (spíš vyhecována) odjíždím, světe div se, na osmé kolečko. Celou cestu uvažuji, jestli těch osm kol mi bude stačit... Kde se to ve mně bere? Vždyť já snad toužím získat medaili! S takovýma a podobnýma myšlenkama v hlavě dojíždím opět do cíle. Znovu se občerstvuji. Jak mě strašně bolí určité části mého těla. Ještě není půl třetí, do čtyř hodin je ještě čas... ale ne! Nemohu sedět! Ležím a odpočívám. A najednou opět slyším ty důvěrně známé hlesy a věty: „Jeď dál, byla by to škoda, další holky už vyjely na osmé kolo, ty musíš ještě na deváté.“

Sama se nepoznávám, zvedám se. Beru kolo a usedám... au to je bolest, slzy se mi derou do očí, ale odjíždím ani nevím proč. Snad abych si sáhla na dno svých sil...

Zvládla jsem to, jsem v cíli, sesedám z kola a hledám místečko, kde bych se mohla natáhnout, Jaká to slast, je konec! Už mě nikdo nepřemlouvá dál. Mohu ležet, chci spát, mám medaili! Jsem třetí!!!

Těším se na příští K24, ale jenom se zúčastnit. Nebudu bojovat o medaili, a nebo jó? Néééééé!!!!!!!!!  

Napsala Zdislava Blažková